Smrt ve věži
27.11.2016 13:18
Jaký bude „svět s Trumpem“? Hrozí dál válka s Ruskem? A poznáme vůbec, že již začala?
PETR HÁJEK reaguje na první dopisy čtenářů Smrti ve věži, upozorňuje na příležitosti k osobnímu setkání a v ukázce připomíná, že „všechno bude jinak“
Smrt ve věži je vrcholem trilogie (Smrt ve středu, 2009; Smrt v sametu, 2012) snímající závoj lží a mystifikací, jež halí utajené děje v politice, médiích a celém našem životě od převratu v listopadu 1989 až po dnešek.
Ve Smrti ve věži Petr Hájek říká, že Západ, zejména Spojené státy, se snaží vyvolat válku s Ruskem, která by nutně skončila katastrofou. Naši zemi nevyjímaje. Dokládá také s bohatou znalostí pramenů, že milióny „nezvaných hostí“ (tzv. migrantská invaze) mají opravdu změnit k nepoznání náš kontinent, státy, kulturu a celý evropský život. Navíc ve vzduchu visí další hospodářská krize... A autor se ptá: Jsme tedy skutečně jenom hračkou v rukou politiků, médií, iluminátů a zednářů stojících za oponou všech současných dramat?
Ve vypjaté době, kdy svět, podle jeho názoru, balancuje na hraně sebezničení, přináší však autor i něco víc: odpověď na otázku, co s tím vším nebezpečím může běžný člověk dělat. To první je podle Hájka vědět, o co se dnes doopravdy hraje – a co se nám média a politici snaží utajit. Z jakého důvodu by měla nastat další světová válka. A přichází s „návodem“, jak naší „smrti ve věži“ zabránit, jak vše přežít.
Autor této napínavé knihy měl jako jeden z mála našich spisovatelů příležitost ocitnout se v mnoha zvláštních situacích a dostat se k zajímavým lidem a dokumentům, a tak nás na každé stránce překvapuje. Předkládá ovšem i naději a východisko pro každého z nás, navzdory tomu, že „všechno na světě je nejisté, jenom smrt je jistá“.
Moji milí skvělí přátelé Protiproudu,
v souvislosti s mou novou knihou Smrt ve věži dostávám mnoho zajímavých e-mailů a dopisů – z nichž mám pochopitelně radost. A protože nejsem zatím schopen úplně každému hned odpovídat, využívám pro tuto chvíli alespoň našich stránek.
„Jak to vidíte po zvolení Donalda Trumpa prezidentem? Zvyšuje to naději, že válka s Ruskem nakonec nebude?“
V blížícím se předvánočním ruchu (anebo ještě lépe v adventním ztišení) toho asi už moc nestihneme, ale brzy po Novém roce už to bude jiné. Velmi se osvědčilo, když nějaká skupina lidí, či třeba klub, mi napíše s dostatečným předstihem, abychom naše setkání a hovory nejen o knize, ale především o věcech „obecných“ mohli trochu připravit.
Abych však úplně z té shora zmíněné otázky neutekl: Zvolení Donalda Trumpa prezidentem je sice nadějeplnou skutečností - ale v podstatě to ještě nic neřeší. Ostatně v řadě článků (naposledy včera) jsme se tomu věnovali. Problém je totiž v tom, že pokud by mělo dojít k nejhoršímu (věřme, že nikoli) – bude všechno jinak, než jsme byli doposud (většinou z televizních záběrů) zvyklí. A vlastně už je - jak se na řadě míst ve Smrti ve věži (jež má především ambici být „Manuálem k přežití katastrofy”) snažím vysvětlit. Ostatně zde je jedna krátká ukázka:
Válka s Ruskem, která fakticky již začala
nechává většinu svých potenciálních obětí dosud v relativním klidu. Nevnímají ji, protože je JINÁ. Jiná, než ji znají z dokumentárních či historických filmů. Jiná, než ji denně vídají na televizních obrazovkách z manipulativních televizních sestřihů v rámci takzvaného zpravodajství.
Aktérům-obětem zatím na hlavy nepadají bomby, oblohu nekřižují rakety s konvenčními – a už vůbec ne jadernými – náložemi, v ulicích měst se s rachotem nepřesunují tanky a dělostřelectvo, jejich domy a byty se nehroutí v rachotu a zvířených tunách prachu k zemi, kolony transportérů, nákladních aut či vlaků nepřemisťují jednotky vojáků.
Je v podstatě dokonalý klid – tak jak v oku uragánu býti má. Všechno funguje jako dříve. V technickém a technologickém slova smyslu – podle měřitelných ukazatelů takzvané životní úrovně – dokonce stále lépe. Nikomu, kdo o to nestojí, nehrozí smrt hladem. Naopak, jídla máme nadbytek, stejně jako všeho ostatního. V historických dobách jde o vskutku nikdy nevídaný blahobyt.
Říci, že tato iluze nás přijde velmi draho, by znamenalo znepřátelit si v podstatě každého. A přece právě v tom spočívá největší záludnost konfrontace, kterou se zatím úspěšně daří maskovat. Je to vlastně 11. září naruby: Tam bylo nutno válku („Amerika byla napadena!“) předstírat, přestože neexistovala. Nyní již probíhá a generalita předstírá, že je mír.
V nejhorším případě
se mluví o obnovení studené války mezi Východem a Západem, ačkoli i to politici na obou stranách usilovně popírají. A vlastně nejsou tak daleko od pravdy. Tohle vskutku není „studená válka“ číslo dvě. Ta první měla rozměry občas rostoucího a zase klesajícího napětí, zbrojení a propagandistických cvičení. K doteku však nikdy nedošlo.
Nyní Američané a Britové (ostatní jsou jen do počtu pro média) již obsadili ruské západní hranice od severu k jihu. Teorie Heartlandu v praxi tak dostala novou, dosud neznámou dimenzi.
Nic a nikdo není této války ušetřen již dnes, kdy se kola jejího těžkého setrvačníku teprve rozbíhají – a skoro nikdo si toho nevšímá. A také nic a nikdo nezůstane ušetřen jejích důsledků – aniž možná pochopí, nebo si ani nevšimne, že se již válčí. A v tom spočívá další problém. Obtíže jejího vnímání veřejností – první podmínka pro možnou obranu.
Ostrý útok
totiž tentokrát nebude mít televizní rozměry. Nedojde k „Přerušujeme vysílání“ a podobným slavnostním filmovým scénkám. O tom, že válka začala explicitně, se s největší pravděpodobností ani nedozvíme. Neřekne nám to televize, rozhlas, nenajdeme o tom jedinou zmínku na internetu – jak na mainstreamových, tak na alternativních a nezávislých webech.
Ve chvíli kdy Západ zaútočí na Rusko – opak je při poměru sil prakticky vyloučen (pouze v případě, že Moskva bude chtít o pár minut předejít agresi) – nejprve se odehraje bitva v blízkém vesmíru. Na orbitě. Obě strany si vzájemně „sundají“ všechny satelity, přes které dnes probíhají prakticky veškeré komunikace. GPS počínaje a naváděcími systémy pro letadla a rakety konče.
Ve vteřině zmizí i televizní a internetové komunikační kanály – ale nejen ty, které je bezprostředně využívají k vysílání. Současně dojde k masívnímu rušení všech frekvencí pozemního vysílání. Nastane komunikační tma. Bohužel však nejen komunikační.
Destrukce satelitů a následný chaos odpojí rovněž většinu elektráren, respektive transformačních stanic a dominový efekt povede ke zhroucení přenosových soustav. Na absolutní většině planety zavládne ticho a tma. Poběží jen záložní systémy s vlastními (převážně dieselovými) agregáty: na prvním místě vojenská zařízení, některé nemocnice a ve větších městech určitá zařízení civilní obrany (v naší zemi téměř zmizela). Pokud nebudeme přímo u nich, nebudeme o tom však vědět, protože kompletně zmizí to, čemu jsme bezvýhradně přivykli – mediální informace. I kdyby se někde s lokálním zdrojem podařilo obnovit vysílání, nedostane se k přijímačům. A lokálním zdrojům elektřiny po pár hodinách dojde palivo – a nebude, jak ho doplnit.
Nepoteče voda, ustane jakékoli zásobování i veškerá výroba potravin. Ve větších městech a aglomeracích bude v prvních hodinách udržovat pořádek policie a armáda, které budou také jediným zdrojem „informací“. Uvozovky jsou na místě, protože půjde o informace, kterými bude manipulovat výhradně vláda. Co nám řekne a co ne, bude zcela na ni. Po několika desítkách hodin se však i tento systém zhroutí a zavládne chaos a rabování.
Čtěte ZDE: NATO na válečné stezce: Druhé obklíčení Petrohradu? Putin posílá rakety do Pobaltí. Spekulace nad členy Trumpova kabinetu. Zastaví prezident válečnickou partu? Čína kupuje zbraně. Naděje versus obavy
Mezitím
budou probíhat válečné operace – o nichž ovšem nebudeme mít žádné informace, pouze pocítíme jejich následky. Západ bude mít snahu udržet konflikt nejprve v mezích konvenční války.
To je ale „pověrčivá“ generálská iluze. Rusko (případně i Čína), jejichž konvenční potenciál je i po technické stránce s americkým a částečně britským nesouměřitelný, nebude čekat, až spojenci dosáhnou převahu a obsadí významné části jejich území. Zahájí dříve či později (ale spíše dříve) jaderné údery proti vojenským (na prvním místě jaderným) zařízením protivníka. To se ale ukáže jako nedostatečné, protože nebude možné s dostatečnou jistotou kontrolovat účinnost bombardování – a naopak bude hrozit, že protivník dokáže odpálit své střely dříve, než budou zneškodněny.
Tehdy se obě strany pokusí nasadit jaderné zbraně masivně. Bude to jednodušší pro to, že většina protiraketových systémů bude bez satelitní spolupráce vyřazena z činnosti, ale ze stejných důvodů to bude současně složitější. V jednu chvíli některá z bojujících stran (nebo obě současně) nutně dojde k závěru, že protivník získává převahu, a zapojí do boje zcela nové systémy na frekvenčních principech, které se teprve testují.
Počátek ostrého útoku
je pro naši úvahu nejdůležitější. O tom, jaké taktické varianty válečné štáby zvolí, zda nejprve přijde to a teprve poté následuje ono či naopak, je marné a je zcela nepodstatné o tom spekulovat. Nebudeme to vědět před, ani po.
Ani kdyby teoreticky mohl být na konci operací nějaký vítěz, „občané“ se to nedozvědí, ale můžeme s jistotou tvrdit, že by slyšeli o tom, že ten druhý si začal. Je to stejně bláznivé jako provokativně riskantní chůze některých lidí přes přechod s pocitem, že mají „absolutní přednost“ (což nemají, ale mnozí to myslí). Žijí s absurdním pocitem, že pokud je někdo přejede, bude to „na něj“. Třeba ano, ale přejetý se to už nedozví.
Nedávná výzva německé vlády, aby si občané připravili zásoby na deset dní (vodu, jídlo, lékárničky, topivo, baterky, sirky atd.) je poměrně nečekaným „doznáním“, že s tímto scénářem počítají právě vojáci. Nečekané je to proto, že ostatní vlády významnějších zemí jako je Velká Británie či Francie o tom vědí stejně dobře, ale nemají odvahu sdělit to veřejnosti.
Zda je o tomto přibližujícím se scénáři „počátku přímého střetu“ informována také vláda česká, těžko říci. Oficiálně nejspíše ne, obavy z „úniku informací“ v českém prostředí jsou všeobecně známé a realistické. Pokud však tyto informace má ze svých zdrojů autor tohoto textu, musí je mít také kabinet. Prostě nám to zbaběle zamlčuje. Má „strach ze strašení“, z paniky, kterou by to mohlo vyvolat.
Pštrosí reflex je pro současné české politiky typický. Bez ohledu na to, zda takové „preperské přípravy“ na první chvíle války smysl mají, nebo ne (chovám k nim jistou nedůvěru, ale to je jiné téma), jde o bezpříkladný cynismus. Vůbec totiž nejde o strašení. A i kdyby.
Petr P. Hájek: SMRT VE VĚŽI - Objednat možno zde:
zdroj: