Islámský fašismus

11/2 – Islám ukončil náboženskou rozmanitost na Arabském poloostrově, vyžadoval bezpodmínečnou poslušnost, nestrpěl žádný odlišný názor a usiloval o světovládu.

 

19/2 – Fašismus a islamismus jsou nemoci „opožděných národů“, jež se ohlížejí za svou slavnou minulostí, ale nyní se nacházejí v procesu rozkladu.

 

22/1 – Tam, kde moc uchopili fašisté, komunisté nebo islamisté, proměnili společnost ve vězení pod širým nebem a jeho „chovanci“ – občané – jsou pod stálým dozorem.

 

22/3 – Tam, kde islámský fašismus uchopil moc, například v Súdánu, Nigérii, Somálsku a Gaze, vznikly brutální diktatury a svou moc dodnes nepustily z rukou. Tam, kde byl islamismus vytlačen z „vládního křesla“, se islamisté proměnili v teroristy a šíří násilí a devastaci po celých zemích – například v Alžírsku, Afghánistánu,

Mali a Libyi. Tento osud hrozí i Egyptu a Sýrii.

 

25/3 – Islamista má, když jde do politiky, a nezáleží na jeho politickém zabarvení nebo maskování, pouze jeden motiv: chce prosadit islamistický společenský řád a právo šaría, pozdější světovláda není vyloučena. Demokracií opovrhuje z hloubi duše a považuje ji pouze za prostředek, jak se dostat k moci.

 

27/1 – Každý, kdo chce s nimi spolupracovat (s Muslimskými bratry – pozn.), musí přijmout jejich devizu: prorok je náš vůdce, Korán naše ústava, džihád je naše cesta a zemřít pro Alláha je náš nejvyšší cíl. Je úplně jedno, do jakého domněle umírněného roucha se toto heslo halí – už jen tyto čtyři stěžejní body demaskují Muslimské bratrstvo jako fašistickou organizaci.

 

48/1 – Pojem islám je odvozen od arabského slova aslama, jež znamená „oddat se“ nebo „podřídit se“.

 

48/3 – Fašismus je svým způsobem příbuzný monoteismu. Náboženství, která uctívají vícero bohů, jsou zpravidla víc tolerantnější a flexibilnější než tři monoteistická náboženství.

Idea, že existuje pouze jeden Bůh, který nás stvořil a rozhoduje o všem, co se s námi děje, který nás sleduje čtyřiadvacet hodin denně a zná naše myšlenky a sny, který kontroluje náš život přikázáními a zákazy a za pochybení nás trestá pekelnými mukami – taková myšlenka je začátkem náboženské diktatury, která je opět vzorem pro všechny ostatní diktatury. V každé diktatuře existuje někdo, kdo má přístup k absolutní pravdě, kdo k ní lidem ukazuje cestu a vyžaduje za to protislužbu: vzdát se individuality a zdravého lidského rozumu a bezpodmínečně poslouchat majitele této absolutní pravdy. Spásy lze dojít pouze po této cestě. Všechny ostatní cesty vedou do bludu a záhuby.

 

51/3 – Svá přikázání a zákazy (Mohamed – pozn.) nazval šaría, což je doslovný překlad židovského termínu halacha (tak se nazývá právní část židovské tradice, v níž jsou zapsána i pravidla chování). Hebrejsky i arabsky to znamená cesta.

 

51/4 – Mohamed doufal, že židé i křesťané jeho nové náboženství přijmou, protože se v něm odvolával na Abrahama a začlenil do Koránu příběhy biblických proroků.

 

52/3 – Díky Mohamedovi se někdejší polyteistické centrum (ka´ba – pozn.) stalo monoteistickým. Díky Mohamedovi je Bůh islámu povznesený, nevypočitatelný a vzteklý. Bůh, který vždy diktuje, a nikdy nevyjednává, odpadlíky trestá pekelnými mukami, soudí nad životem a smrtí a nikdy se o něm nesmí zapochybovat. Žárlivý Bůh posedlý mocí, jenž vedle sebe žádné další bohy nestrpí a pro udržení své moci kráčí přes mrtvoly.

 

53/3 – Zásadní rozdíl mezi šíou a sunnou spočíval v tom, že šíité chtěli přijmout za prorokova legitimního nástupce pouze Mohamedova přímého potomka (Alího – pozn.), kdežto sunnité přijímali za vůdce každého, kdo pocházel z některého z deseti kmenů v Mekce.

 

54/2 – Časem se pod traumatickým dojmem z tohoto rozkolu vyvinul koncept chákímijjatu-Alláh, Boží vláda na Zemi. Součástí ideje nebylo jenom to, že Bůh je jediný, kdo může vládci propůjčit nebo odebrat moc, nýbrž že Bůh skrze panovníka vládne na Zemi. Vlastní panovník se tak stal zástupcem Božím na Zemi a vykonavatelem jeho vůle (teokracie – pozn.). Každý muslim byl povinen poslouchat svého vládce. Jakékoliv vzepření a kritika tedy znamenaly zpochybnění Boha.

 

54/3 – Chákímijjatu-Alláh vedl u šíitů ke konceptu imáma, u sunnitů vládce z Boží milosti. Především mezi sunnity tak zavládla shoda, že revolta proti tomu, kdo je u moci, je vždy zároveň revoltou proti Bohu. Taková revolta podle nich vede k rozkolu a zmatku v náboženské pospolitosti všech muslimů zvané umma. Dokládají to i dvě pasáže z Koránu. Jedna praví: „Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu!“ Druhá varuje: „Rozkol je horší zločin než vražda.“

 

54/4 – Toto přesvědčení má zásadní význam i ve fašistických hnutích a totalitních režimech. Každý, kdo se odchýlí od víry nebo ideologie, je považován za nevěřícího nebo vlastizrádce a je zavržen nebo popraven.

 

56/1 – Jednou z těchto (právních) škol byla mu´tazila, která četla texty Korány pouze v kontextu 7.století. Její členové zahájili debatu, zda je Korán skutečně „věčná kniha Boží“, či nikoli a zda se spíše nejedná o dokument vztahující se k době vzniku – a jeho význam tak nepřesahuje do dalších století.

 

59/3 – „Věříte-li ve správnost islámu, pak vám nezbývá nic jiného než nasadit všechny své síly, aby islám zavládl na celém světě. Buď to dokážete, nebo obětujete svůj život v boji.“ (Abdul Alá Maudúdí)

 

63/3 – Hitlerův Mein Kampf skutečně hraje v arabském antisemitismu větší roli než Korán.

 

66/1 – Mohamed prorokoval: „Poslední soud nepřijde, dokud muslimové nezvítězí nad židy a nepovraždí je; dokud se žid bude schovávat za kameny a stromy, a kámen a strom řeknou: Ó muslime, ó ty služebníku Alláhův, toto je žid, jenž se za mnou schovává, přijď a zabij ho!“

 

66/2 – Toto proroctví dodnes dodává křídla „vyhlazovacím fantaziím“ mnohých islamistů, kteří považují boj proti židům za svaté poslání. Mírové smlouvy a vrácení obsazených území pro ně nejsou argumenty, aby ukončili válku. Židé jsou pro ně věční zrádci a boj proti nim se stává Božím plánem, který bude ukončen teprve jejich bezvýhradným zničením.

 

75/1 – „Alláh nám seslal Hitlera, aby vládl nad židy, a Alláh opět pošle lidi, kteří židy potrestají tím nejhorším možným způsobem. Tím dojde jeho příslib jednoznačného naplnění.“ (Sajjid Qutb – Náš boj s židy)

 

75/2 – Nenávist k židům se všude v arabském světě stala základem výuky dějepisu a národopisu.

 

78/2 – Jestliže jsou lidé zabíjeni kvůli svému původu nebo víře, pak je to fašismus.

 

81/3 – Islámská teologie, jež původně stavěla na principu figh neboli „porozumění“, se zúžila a stagnovala. Zaujala nový duchovní postoj „veškeré vědění je obsaženo v Koránu“, který muslimy vzdálil světskému poznání. Víra měla být očištěna a osvobozena od cizích vlivů. Výsledek: zatracení filosofie a vědění, útisk menšin, a to i žen.

 

87/2,3 – Zpráva (Washington Post z března 2006 o učebnici pro základní školy v Saúdské Arábii – pozn.) vypočítává mnohé příklady, mezi nimiž stojí i tento z učebnice pro první třídu:

„Doplň v následující větě vždy jedno z obou slov (islám-peklo): Každé náboženství kromě …… je špatné. Kdo není muslim, skončí v ……“

V jedné z „reformovaných“ učebnic pro čtvrtou třídu se dočteme:

„Pravá víra znamená nenávidět nevěřící a polyteisty a jednat s nimi tvrdě.“Nebo: „Kdo následuje prorokovo učení a stvrzuje jedinečnost Alláha, ten se nesmí přátelit s lidmi, kteří jsou proti Alláhovi a prorokovi, i kdyby to byli jeho nejbližší příbuzní.“ Učebnice pro šestou třídu obsahuje následující citát: „Opice jsou židé, lidé šabatu, a prasata jsou křesťané, nevěřící stoupenci Ježíšovi.“ Žáky jedenácté třídy uvádějí učebnice do ideologie džihádu: „Bojuj proti nevíře, útlaku, nespravedlnosti a proti těm, kdo je šíří. To je vrchol islámu. Toto náboženství vzniklo pod vlajkou islámu a pod ní vystoupalo vzhůru.“

 

96/1 – Je-li rozhořčení veliké a pocit bezmoci dostoupí vrcholu, potom vždy udeří hodina demagogů, jakými byli Hitler i bin Ládin. Stačí jim pouze dál jitřit emoce lidí, přikládat polínka do ohně jejich strachu a nenávisti a předhodit jim viníka jejich mizérie.

 

98/2 – Neexistuje jediná muslimská země, v níž by se neetabloval militantní islamismus.

 

98/3 – Na stejný duchovní postoj a stejný potenciál násilí narazíme u radikálních muslimů na celém světě. Proto nemůžeme fenomén islamismu oddělovat od islámu, neboť virus džihádu čerpá svou detonační sílu z učení a historie islámu. Koncept džihádu nevymysleli teprve moderní islamisté, ten pochází už od proroka Mohameda. Univerzalistické nároky a štvaní proti nevěřícím nenajdeme pouze ve spisech Sajjida Qutba a Maudúdího, ale také v Koránu. Islámu nemůžeme porozumět, když nepochopíme jeho politickou podstatu.

 

99/3 – Vlastní problém představuje džihád, jak ho chápal a praktikoval prorok. Koránské dělení světa na věřící a nevěřící je problém. Nedotknutelnost proroka a Koránu je problém. Vzdělání, které se nedokáže odpoutat od proroka a Koránu, je problém. A problém je i samoúčelnost džihádu, neboť boj ustane teprve na konci všech dnů.

 

101/1 – Zato v hadíthech, tedy prorokových výrocích mimo Korán, najdeme zminky o mučedníkově odměně ve výši 72 panen. Každá z těchto rajských panen má sedmdesát krásných služebných, které jsou mučedníkovi rovněž k dispozici. Takto nazíráno dostane každý bojovník, jenž padl v boji proti nevěřícím, za odměnu celkem 5040 žen.

 

102/1 – Při popisu panen a sexuálních požitků, jakých se mučedníkům dostane, dávají islámští komentátoři své fantazii neomezenou volnost. To, co stojí v jejich knihách o koitu v ráji, by dnes v arabském světě žádný autor nemohl otisknout, aniž by ho cenzura okamžitě nezařadila do kategorie pornografie. „Pokaždé, když se vyspíme s některou huriskou, tato se posléze opět promění v pannu. Muslimův penis nikdy neochabne. Erekce trvá věčně a požitek z takového spojení je sladký a není z tohoto světa. (…) Každý vyvolený bude mít kromě svých žen, které měl v pozemském životě, i sedmdesát hurisek. Všechny budou mít nádherně svůdnou vagínu.“

 

102/2 – Spisovatel a expert na islám Thomas Maud jenom žasne, že jádro islámské fantazie o vykoupení netvoří spojení s Alláhem, nýbrž nekonečný sex v nebeském bordelu. Že hlavním motivem ráje je totální rozpoutání a uspokojení mužského pohlavního pudu. Všechna tabu a omezení platná na tomto světě jsou na onom světě zrušena, ale ne pro ženy. Ty i v ráji zůstávají objektem mužské sexuality.

 

103/4 – Dohromady si po Chadídžině smrti (Mohamed – pozn.) vzal jedenáct žen a většinu z nichž až potom, co mu bylo pětapadesát. Tedy ve věku, kdy by potence měla trochu polevovat. Ostatně všechna jeho manželství zůstala bezdětná.

 

104/1 – Podle tradice dal Mohamed po vítězství nad židovským kmenem Kurajdha všechny muže zkrátit o hlavu a ženy a děti vzal do zajetí. Jeden z vojáků požádal proroka, aby mu dovolil vzít si jednu zajatkyni za sexuální otrokyni. Vybral si krásnou ženu jménem Safíja. Leč když Mohamedovi jeho druh sdělil, že se jedná o dceru vůdce kmene, Mohamed rozhodl, že bude patřit jemu. A znásilnil Safíju v týž den, kdy dal setnout hlavu jejímu otci, manželovi a bratrům.

 

104/2 – Brát si ženy jako válečnou kořist rozhodně nebyl Mohamedův vynález. V moderním světě však taková praxe už dávno platí za válečný zločin. Pouze militantní islamisté stejně jako tenkrát považují sexuální džihád za „dobrou islámskou tradici“, když třeba přepadají křesťanské vesnice v Iráku nebo Sýrii. Znásilnit nevěřící ženu a případně ji i oplodnit se pokládá za boj za věc Boží.

 

108/3 – V zemích, kde je tabuizace sexuality nejpřísnější, například v Afghánistánu, Iránu a Egyptě, dosáhlo sexuální obtěžování žen na veřejnosti neúnosných rozměrů. Islamisté verbují mladé muže do džihádu v Sýrii s tím, že je tam povolen sexuální džihád. Sunnitští učenci sexuální džihád podporují a odvolávají se na proroka, jenž svým vojákům za dlouhých válek dovoloval uzavírat „dočasná manželství“ s jinými ženami, aby měli kde vybít pohlavní energii. Zde islámský zákaz nemanželské sexuality neplatí, neboť jde o mnohem vyšší princip: džihád. Bojovníky je třeba motivovat a rozvíjet jejich fantazie o ráji.

 

109/2 – Ale přesně to arabské státy ve vztahu k Palestincům činí. Zakonzervovávají tragédii palestinských uprchlíků a nepomáhají jim stát se občany Saúdské Arábie, Kuvajtu neb Libanonu. Prý by to bylo palestinské věci na škodu a ztížilo by to návrat vykořeněnců do Palestiny.

 

110/2 – „Ozbrojený odpor je pýchou národa,“ četl jsem na jedné velké tabuli mezi portréty ájatolláha Alí Chameního a Hasana Nasralláha. První je hlavou mulláhovského režimu v Íránu, druhý generálním tajemníkem Hizballáhu.

 

110/3 – Snad žádné jiné hnutí nekopírovalo základní charakteristické rysy fašismu jedna ku jedné a nepřeneslo je do praxe jako Hizballáh: ústředním motivem je antisemitismus, ozbrojené milice Hizballáhu v černých košilích nepředstavují pouze paralelní armádu, ale vybudovaly stát ve státě, kde platí bezpodmínečná poslušnost a oddanost vůdci. Připravenost k boji a smrt jsou adorovány a hitlerovský pozdrav je přímo součástí vojenských parád.

 

112/3 – Dnes Fahs (šíitský teolog Hání Fahs) o Arafatovi říká: „Bylo to velký narcista a každou chybu chtěl napravit ještě větší chybou.“

 

113/3 – K Hizballáhu má Fahs rovněž jednoznačný postoj: „Hizballáh fašismus dokonce překonal. Ideologie, struktura – to všechno je fašistické. Ale co ta strana právě teď provádí v Sýrii, je fašismus ve stadiu puberty. Hizballáh ze sebe nechal udělat placené profesionální vrahy Asadova režimu. Každá strana, která staví na náboženství, se stane despotickou. Hizballáh se však dopouští i jiného hříchu. Je závislý ještě na dvou dalších diktaturách: Iráku a Sýrii. Škodí tím nejen sám sobě, ale hlavně Libanonu.“

 

113/4 – „Každá revoluce zpočátku vykazuje fašizující rysy, tomu se asi nedá zabránit. Jenže revoluce, která se odvolává na Boha a tvrdí, že chce naplnit vůli Boží, jde ještě o krok dál. Z vrahů jsou najednou stoupenci Boha, z opozičníků pak nepřátelé Boha. Popravy jsou každodenní náboženský rituál. Proti tomu nemáš šanci.“ (Hání Fahs)

 

114/3 – Írán je první islámská země, která prosadila moderní islámský fašismus jako státní doktrínu. Fašizující rysy islámu slouží jako nosné pilíře islámské republiky už 35 let: popravování odpůrců vlády, totální dohled nad občany, utiskování žen a agresivní antisemitismus.

 

116/2 – Ajatolláh znamená „zázrak“ nebo také „znamení Boží.“

 

118/1 – V knize Islámský stát píše (Chomejní – pozn.) o šaríi: „Tvrzení, že lze zrušit platnost zákonů islámu nebo že jsou vázány na určitou dobu a prostor, odporuje islámskému duchu. Aplikace zákonů podle vznešeného proroka je proto věčnou povinností. Byly snad zákony, na jejichž rozšíření a prosazení prorok tvrdě pracoval třiadvacet let, zamýšleny pouze pro určitou dobu? Omezil snad Bůh platnost svých zákonů na dvě staletí?“

 

118/4 – Přesto je pozoruhodné, že když jde o podobu státu a zákonnost Koránu, jsou rozdíly mezi šíou a sunnou minimální. Šía má sice klérus a sunna ne, ale fašistické představy totalitního islámského státu sdílejí oba směry shodně: Bůh je zákonodárce, jeho zákony platí navěky a nelze je měnit ani o nich vyjednávat. Kdo je proti, ten je nevěřící a musí být odstraněn.

 

124/1 – „Co chcete reformovat? Odvolají se na Boha a Bůh se přece mýlit nemůže. Mulláhové nemohou ani říct, že Chomejního názory na stát a zákon neodpovídají době. Ideu velájat-e faqíh, vládu kleriků, reformovat nelze. Ale je možné kleriky svrhnout!“ (Hání Fahs)

 

125/2 – „Mulláhové musí pocítit, že jsou sami. Teprve pak přijde změna.“ (Hání Fahs)

 

125/3 – „Ale stát vybudovaný na náboženském základě nemůže už z principu být státem pro všechny občany, ale pouze pro ty, kdo sdílejí vyznání jeho vládce. Když se podíváme na dějiny blíže, zjistíme jedno: kdykoli se náboženství vměšovalo do státních záležitostí, skončilo to katastrofou. Vezměme si třeba dominaci církve ve středověku, Tálibán, Muslimské bratrstvo… “ (Hání Fahs)

 

126/1 – „Musíme konečně pochopit, že osvícenství se neobrací proti náboženství, nýbrž se zasazuje za rozum. A kdo má něco proti rozumu, ten má vážný problém.“ (Hání Fahs)

 

131/2 – Diktatury žijí z legend a lidského strachu.

 

136/3 – Kdo označuje jiné lidi za hříšníky nebo nevěřící, ten je zbavuje lidství. Kdo vychází z toho, že se hříšníci budou smažit v pekle, ten jim nejen nepřiznává stejná práva, nýbrž jim upírá právo vůbec existovat.

 

137/3 – Je zajímavé, jak často salafisté zneužívají pojmů svoboda nebo rovnoprávnost. Když o nich mluví, nikdy nejde o svobodu a rovnoprávnost těch druhých, nýbrž jenom o výhody, které z toho plynou jim samotným.

 

139/4 – „Náboženství znamená dozor. A dozor má za následek paranoiu a schizofrenii. Podívejte se na naši společnost. Většina lidí je přece chorá.“ (Imad Iddine Habib)

 

145/5 – Šejch Abú Ischák al-Chuvajní (egyptský kazatel – pozn.) svým učedníkům rád předstírá kreativní řešení pro stagnující hospodářství islámského věta. Islám by podle něho měl znovu vést dobyvačné války proti nevěřícím, zabavovat jejich majetek, brát ženy a děti do zajetí a prodávat je do otroctví. Islámský svět chudne od té doby, co důsledně nepraktikuje džihád, tvrdí údajně „umírněný“ salafista. Když muslimové jednou nebo dvakrát za rok přepadnou nevěřící, chudoba podle něho z muslimských států definitivně zmizí.

 

150/2 – Ve jménu tolerance trpíme uprostřed Evropy poměry, které podporují radikalizaci, rozpolcují společnost a přejí vzniku paralelních společností. Důsledky jsou fatální nejen pro ženy a umírněné muslimy, ale pro soužití všech a pro bezpečnost země. Komunální orgány nebo vlády většinou reagují, až když je pozdě. Když už radikály nelze dohonit a kdy extrémisté ovládají celé městské čtvrti jako třeba v Londýně, kde platí pouze zákony islámu. Nebo když někde vybuchne bomba nebo na ulici vraždí nevinné lidi. Kdo dopouští, že salafističtí kazatelé smějí veřejně přednášet antidemokratická a antisemitská nenávistná kázání, ten se později nesmí divit, když taková poselství dříve nebo později vyústí v násilí.

 

152/1 – Témata jako výuka islámu, osvobození muslimských žákyň od hodin plavání, šátky na hlavách učitelek a státních úředníků – ta všechna iniciovaly konzervativní islámské svazy.

 

153/1 – Přeceňování náboženství, a je jedno jakého ražení, otravuje vzduch a ztěžuje veřejnou debatu.

 

158/4 – Dnešní Turecko už není příkladem zdařilého sňatku islámu s demokracií, ale proměnilo se ve vlast lehké verze islámského fašismu! A má velký potenciál pro další radikalizaci.

 

161/1 – Útěchu ani identitu nenajdeme v náboženství anebo zastaralých konceptech národa, který žije z toho, že vylučuje druhé. Budoucnost patří multikultuře a flexibilitě. Kdo provozuje hygienu identity a staví vysoké zdi kolem své kultury nebo náboženství, ten už dávno prohrál.

 

163/1 – Halasnost, s jakou islamisté vytrubují své cíle, neberu jako známku jejich síly, ale naopak slabosti. Je to hlas volajícího na poušti. Jenže nebezpečnost islamismu tkví právě v jeho slabosti.

 

166/1 – Problémy islámského světa totiž narůstají rychleji než jeho kapacita tyto problémy řešit. Ale všem těmto kymácejícím se mocnostem vybíhají vstříc islamisté a nabízejí své služby. Pokušení přijmout je je veliké, jde přece o zachování starých prebend.

 

166/2 – Islamisté nevěří na neformovatelnost své společnosti ekonomickými a politickými plány. Svrchovanost spočívá u Boha, nikoli u lidu. Věří na věčný boj dobra se zlem, který skončí vítězstvím dobra. Mír a blahobyt nastanou teprve tehdy, až na Zemi zavládne království Boží a všichni lidé přijmou islám. Do té doby platí permanentní džihád.

 

169/2 – Princip džihádu jako praxe chtěná samotným Bohem (pozn.: podobnost s krvežíznivým prorokem Samuelem, který nabádal krále Saula ke genocidě Amalechitských), sen o vítězství islámu, klasifikace nevěřících jako podlidí – tohle vše je stejně jako v minulosti i dnes součást vzdělávacího kánonu ve většině islámských států.

 

166/3 – Zároveň je čirou iluzí jednota všech muslimů, protože v islámu existuje mnoho směrů víry a sekt, které se vzájemně nesnesou teologicky ani politicky. Mohamed prorokoval, že se muslimové rozštěpí do 72 sekt, z nichž 71 propadne bludu a skončí ve věčném pekle. Správnou cestu najde pouze jedna a tuto skupinu

Mohamed pojmenoval „zachráněná sekta“. Každý směr islámské víry a každá sekta se dnes považují za vyvolené a zachráněné a na ostatní muslimy se dívají jako na nevěřící. Zde tkví původ nenávisti sunnitů k šíitům, ahmadíjům, súfistům a alávitům. I mezi sunnity existuje řada podskupin, které spolu nevycházejí, jako salafisté a muslimští bratři, hanbalité, málikovci, šáfiovci, hánfiovci a ašarité.

Dokonce i protiasadovští džihádisté v Sýrii bojují teď proti sobě. Evropský strach z dobytí islámem je – vezmeme-li v potaz toto nekonečné roztříštění – do jisté míry bezdůvodný. Přísně vzato jsou muslimové zaměstnáni víc sami sebou (167/1) než zbrojením do polního tažení proti Západu. Nejsou zajedno ani v tom, která forma islámu je ta pravá.

 

169/3 – Sice chtějí demokracii (muslimové – pozn.), ale současně chtějí, aby tuto demokracii vytvořil islám. To zní jako modernizační experiment muže, který si koupil nový mercedes, pak z něho vymontoval motor a před auto zapřáhl dva osly.

 

170/1 – V islámském světě se dosud nikdo neodvážil zpochybnit moc „nebeského císaře“, nemluvě o tom, že by ho přiměl k pádu. Pro mnoho muslimů je těžké poznat a přijmout, že svoboda a demokracie jsou neslučitelné s myšlenkou, že člověk je dálkově ovládán nebeskou bytostí. Je jim zatěžko uznat, že pro člověka není zásadní jeho víry, nýbrž jeho činy, a že žádná ideologie není hodna toho, aby kvůli ní člověk zabíjel nebo obětoval svůj vlastní život.

 

zdroj : Islámský fašismus

zdroj : Hamel Abdel-Samad

vydavatelství: Euromedia Group, a.s.Praha 2016

 

Z hlediska dějin náboženských se jedná v jistém smyslu o mezník. Žádné pseudonáboženství v minulosti tak otevřeně nedeklarovalo připravenost masově likvidovat nepřátele své ideologie v řádech desítek milionů.

Evropa a západní svět se nadále mohou ubezpečovat  nerealizovatelností utopie tzv. Islámského státu. Nikdo ale netuší, jak a kde se tato nová forma genocidního pseudonáboženství dále rozvine. Nejen pro Evropu je Islámský stát velkým varováním, kam až může vést  akceptace masového násilí jako oprávněného prostředku politického boje.